24.08.2009

Restituce nebo obchod?

V žádném případě nelze říci, že bych byl v zásadě proti církevním restitucím, protože bylo-li něco zcizeno, má to být vráceno. Rozhodně ne však způsobem, který v tak nečekaném spěchu nabízí současná vládní koalice.

V čem tedy spočívá podstata návrhu vrácení majetku církvím? Na základě rozhodnutí vlády má stát zaplatit církvím 83 miliard korun během 60 let  a zároveň i fyzicky vydat majetek za dalších 51 miliard korun. Díky dohodnutému úroku 4,85 % tak celková částka vzroste z původních 83 miliard při roční platbě 4,3 miliardy na závratných 270 miliard korun.

 

A co se dá za 270 miliard pořídit? Dá se za ně postavit 550 kilometrů dálnice nebo 270 tisíc bytů pro mladé rodiny. Za 270 miliard korun lze zvýšit každému našemu seniorovi jeho důchod na příštích deset let o více než tisíc korun měsíčně!

 

Mohu se proto jen ptát, proč vláda nedokázala v letošním rozpočtu nalézt ,,pouhé“ 3 miliardy korun pro potřeby školství a k církvím chce být tak štědrá? Právě vláda Mirka Topolánka nedokáže o správnosti svého postupu v otázce církevních restitucí přesvědčit ani své vlastní poslance v čele s Vlastimilem Tlustým. Chceme-li přece něco vydávat, musíme mít seznam toho, co vydáváme. Máme-li něco nahrazovat, musíme mít prokázáno, jak to bylo vypočteno. Zjednodušeně řečeno: při takovém pouštění žilou státnímu rozpočtu, byť rozloženě, musíme mít všechno daleko lépe podloženo. Proč zrovna restituční zákon, týkající se církví, poprvé vychází z tržních cen? Proč se církvím nevrací majetek jako ostatním restituentům podle znaleckých ocenění a podle tabulkových cen? Nebojí se snad vláda stížností k Ústavnímu soudu? Nebudou se restituenti z 90 let, kteří své nároky podle tržních cen nedostali, cítit oprávněně poškozeni? Šedesátiletý splátkový kalendář zvolila Topolánkova vláda evidentně jen proto, aby během svého funkčního období nemusela nést před občany rozpočtovou odpovědnost za svá špatná politická rozhodnutí. Pro občany je totiž stávající rozhodnutí vlády nejen pokrytecké, ale především nepřijatelně drahé. Vždyť při církevních restitucích mohla použít výnosy z připravované privatizace jiného státního majetku. Bylo by logické, aby náhrada církvím byla vyplacena jednorázově či maximálně během dvou, tří let. Veškeré rozpočtové důsledky by pak nesla vláda, která toto politické a rozpočtové rozhodnutí přijala. To by bylo jistě poctivé a transparentní.

 

Bohužel zde však nejde jen o politiku a spravedlnost. I slepý musí vidět, že církevní restituce, reforma zdravotnictví, zprivatizované zdravotní pojištění a možná i volba prezidenta patří do jednoho pytle. Proto ten Topolánkův spěch, proto ta Julínkova neurvalost, proto ta nepodložená čísla. Je nad slunce jasné, že zde jde o politický obchod, obchod, který ovšem zaplatíme my,  občané této země. Jinak si totiž nelze vyložit vyjádření některých poslanců KDU – ČSL. Jan Kasal tvrdí, že v případě neúspěchu církevních restitucí nebude podporovat Julínkovu reformu zdravotnictví. Jiří Carbol zase hlásá, že nebudou- li církevní restituce, nepodpoří radar. Co k tomu více říci? Tento způsob církevních restitucí zdá se mi poněkud podivný. Tento způsob vyrovnání se s církvemi je pro občany této země finančně značně nevýhodný. To je důvod, proč současný návrh vlády Mirka Topolánka při projednávání v Poslanecké sněmovně nepodpořím.

 

Jan Látka