16.03.2010

Nedostatečná dopravní obslužnost venkova

Bydlet na venkově se stalo luxusem. Jak je to možné? Vždycky přece platil pravý opak! Obyvatelé vesnic, vísek a samot mívali životní náklady výrazně nižší než měšťáci. Mívali, ale už nemají… Že by dramaticky stouply nároky venkovských obyvatel a geneticky zakódovaná šetrnost a skromnost byly odhozeny jako nepotřebné? Ne. Mluvím-li o vyšších výdajích, mám na mysli výdaje nutné, naprosto nezbytné.

V malých obcích není mezi obchodníky příliš velká konkurence (je-li vůbec nějaká, resp. přesněji -  je-li tam vůbec obchod). Totéž platí se všemi ostatními službami – školka, škola, úřady. Pro tamní obyvatele je tedy automobil nutností, ještě lépe automobily dva. Jak totiž jinak řešit situace, kdy tatínek odjel do města na odpolední směnu a dítě se potřebuje dostat tamtéž na kroužek, maminka do kina, divadla či ke kadeřníkovi? Četnost vlakových či autobusových linek je často snížena na existenciální minimum, a tak doprava tam i zpět musí být zajišťována vlastními silami a prostředky.

Lidé z měst ve své nevědomosti často mluví o venkově s lehce závistivým nádechem v hlase jako o oáze klidu, řádu a těsného sepětí člověka s přírodou. A z oken svých víkendových chalup se nechápavě diví, že starousedlíci nejsou se svým životem spokojeni a houfně prchají do měst. Za bydlením, za prací, za zábavou, za sportem…za vším.

Co dělat, aby se vesnice přestaly připomínat neživé skanzeny? Přes všechna dosavadní prohlášení politiků, přes všechny dotační programy je tendence k vyliďňování venkova stále zřejmá a reálné řešení v nedohlednu….

Stačí chtít. Nadarmo se neříká: „Když se chce, všechno jde“. (Jen dodávám, že když se nechce, nejde nic.) Nelze nalézt rychlou pomoc hned a v celku, je nutné postupovat po jednotlivých krocích. Po krocích rozumných, pomáhajících, ale též dostatečně rychlých.

 

JE NA ČASE SITUACI ZMĚNIT

Protože k nejpalčivějším problémům patří již zmiňovaná nedostatečná dopravní obslužnost, začněme zde. Stát by měl malým obcím velkoryse vyjít vstříc a místní daňové výnosy z větší části než dosud ponechat v jejich obecních pokladnách. Z těchto peněz by pak bylo možné např. dotovat ztrátové autobusové či vlakové linky. Za zamyšlení stojí i zřízení speciálních školních autobusů – jestliže se osvědčily a osvědčují např. v sousedním Německu, není důvod, proč se jejich zřízením seriózně nezabývat i zde. Zcela jistě by se jejich zavedením podpořila existence venkovských škol, kterým v mnoha případech hrozí zánik pro nízký počet žáků. (Proč by děti měly navštěvovat školu třeba jen v sousední obci, když tam neexistuje dopravní spojení a tatínek stejně jezdí za prací do okresního města; zkrátka se svezou s ním.) A přestože se na základních školách počet dětí jako celek stabilizoval, a v budoucnu spíše poroste, venkovské školy paradoxně trpí stálým úbytkem žáků, který už v nejednom případě znamenal i jejich zánik. A uzavřená školní budova je dalším neklamným příznakem odumírání obce jako celku. A začarovaný kruh se uzavírá – proč dál přebývat v obci, kde nefunguje ani základní škola, kdo by se do takové obce stěhoval, kdo by…

Samotné obce si mohou pomoci jen do určité míry, zásadní řešení  je v rukou  státu, stačí jen chtít. A když se chce, všechno jde. 

 

Bc. Igor Jakubčík