29.08.2016

Inkluze ve školství. Pro koho je určena?

Téma inkluze je velmi skloňované, ačkoliv se jedná o záležitost, která se v našem školství objevuje již více než deset let. Pokud se Vaše dítě setkalo ve škole se spolužákem, který má při vyučování k dispozici asistenta, ví, jak těžké to takový spolužák nebo spolužačka ve standardní třídě má.

Záměr EU a i našeho dotčeného ministerstva je zřejmý. Umožnit rovnocenné vzdělání pokud možno všem. Tento přístup je zajisté správný. V reálné praxi ale právě zde docházíme ke stálému střetu mezi rodiči žáků dětí jakkoli handicapovaných a rodičů těch ostatních. Věřím tomu, že každý, kdo vychovává dítě, chce pro něj pouze to nejlepší. Jedním faktorem této snahy je umožnit mu to nejlepší možné vzdělání. Na druhé straně argumenty rodičů dětí, které spolužáka s postižením ve své třídě mají, mají také určitou opodstatněnost. Mezi ně patří především přizpůsobení se většiny tempu, kterým je probíráno učivo s ohledem na nejslabšího ve třídě. Tenhle argument hraje svoji roli i při rozhodování se rodičů pro umístění dětí na víceletá gymnázia.


IMAGE: Na základě obou názorů je nutné zamyslet se nad tím, komu má inkluze prospět, a kdo z ní má profitovat. Jedná se především o hendikepované dítě. To by mělo tím, že je zařazeno do klasické třídy získat určitě pocit rovnocennosti, zvýšení možností společenského uplatnění, ale také to, co je pro každé dítě při prožívání dětství a dospívání z jeho pohledu to nejdůležitější, a to mít kamarády, být uznáván spolužáky, mít možnost zasahovat do života třídy, vycházet z pocitu, že moje názory mají mezi spolužáky váhu a že nejsem vyřazován z kolektivu a především, nejsem terčem posměchu. Vyrovnaná psychika dítěte, jeho zdravé dětství a dospívání je ten nejsilnější argument a měl by být řádně zvážen především rodiči, kteří se rozhodují, zda dítě zařadit do klasické třídy nebo využít jiných forem škol, např. praktických.

Setkala jsem se s několika případy, kdy dítě, ačkoliv navštěvovalo standardní základní školu a nějakým způsobem ji zvládalo, nemělo vzhledem ke svému postižení možnost nikterak vyniknout mezi svými spolužáky. Pocit osamělosti, nedocenění, nemožnost upoutat pozornost školními výsledky často vede k tomu, že dítě upoutává pozornost jinak např. vyrušováním. Časté bývá záškoláctví. Toto prostředí je také ideálním podhoubím pro šikanu, která se stále častěji na našich školách objevuje. Měla jsem možnost vidět děti, které po odchodu do škol se speciálními a individuálními programy doslova rozkvetly. Ve třídách, kde je okolo deseti žáků je větší čas ze strany pedagoga věnovat se každému žákovi a samozřejmě v tomto prostředí panuje obrovská solidarita i vzájemná podpora mezi samotnými žáky.

Nechci v žádném případě paušalizovat. Určitě existuje inkluze fungující a děti jsou šťastné a spokojené. Chci jen rodiče upozornit na rizika, která mohou nastat, pokud svoje dítě přecení. Nemůžeme chtít, aby každé dítě mělo vysokoškolské vzdělání, pokud na to nemá schopnosti a ví, že by ho v budoucnu práce odpovídající tomuto vzdělání ani nebavila.

Umožněme našim dětem šťastné a spokojené dětství. Vždyť nikdo z nás neví, co pro ně bude jednou v dospělosti prioritní, naším vkladem jako rodiče by mělo být především vychovat po všech stránkách vyrovnaného, slušného člověka s možností společenského uplatnění.

Dagmar Terelmešová